Většina z nás si pod erasmovými pobyty představí především ty dlouhodobé, semestr nebo dva dlouhé, na které se dá vyjet až na vysoké škole. Ale není tomu tak. V jakémsi stínu za těmito dlouhými pobyty se skrývají i krátkodobé příležitosti pro mnohem více mladých lidí – nezáleží na tom, jakou školu studuješ, jestli už máš vystudováno, nebo na vysokou školu vůbec nejdeš.
Řeč je o Erasmus+ výměnách mládeže – týdenních až dvoutýdenních projektech, které sbližují mladé aktivní lidi z takřka všech evropských zemí a dávají jim prostor se neformálními metodami učit o palčivých tématech dnešního světa. Ať už se jedná o téma míru a demokracie, klimatické změny, nebo například digitální gramotnosti. A díky fondu Evropské unie jsou tyto projekty takřka zdarma. O své zkušenosti píše pro blog KudyKampusu Bára Dolenská.
Učení praxí bez tlaku na výkon
Nedávno jsem se na jeden takový projekt vydala – a to konkrétně do překrásné Litvy, kde jsem absolvovala desetidenní kurz přežití. Jaké to bylo?
Přijížděla jsem trochu nervózní – třicet lidí, které jsem v životě neviděla. Budeme dobrá parta? Co spolubydlící? Nejsem třeba úplně jiná než všichni ostatní? Jakmile jsem se však ubytovala, nervozita se dočista vytratila. Všichni byli usměvaví, otevření, a zajímali se jeden o druhého. V každé volné chvíli jsme si spolu povídali úplně o všem. Do programu jsme se všichni vrhali s entuziasmem, přesto tu však nebyl žádný tlak na výkon, který je všem tak známý ze školního prostředí.
Se školou neměla výměna mládeže zdaleka nic společného – možná jen to, že jsme se učili. Ale učili jsme se spolu a navzájem. A co bylo obsahem?
Diskutovali jsme o připravenosti našich zemí na všemožné katastrofy a poté jsme si zkusili sami připravit krizový plán. Během mezinárodních večerů jsme představili i střípky české kultury. O prezentace zkrátka nebyla nouze, což mi zlepšilo mé vyjadřovací schopnosti. Několik dnů jsme také strávili v lesích, které jsou v Litvě opravdu nádherné – žádné odpadky, jen pomálu cest a rozmanité rostliny. Ani v opravdu intenzivním dešti se mi nechtělo pryč.
Organizátoři na náš kurz pozvali také několik externích lektorů, kteří nás provedli detailním kurzem první pomoci a naučili nás vázat všelijaké uzly. Nejsilnějším zážitkem nakonec bylo vyrábění maskovacích sítí. Vyráběním nás provedla skupina ukrajinských dobrovolníků, kteří vyrobené sítě posílají na pomoc armádě přímo do bojových linií. I přes jazykovou bariéru byli nesmírně trpěliví, ochotní a snažili se nám vše co nejlépe vysvětlit.
Krátké ale intenzivní
Měli jsme také trochu volného času, během něhož jsme vyrazili na kanoe. I ti z nás, kteří na vodě nikdy nebyli, cestu v klidu zvládli. Bylo to skvělým odreagováním, dost jsme se u toho nasmáli a měli jsme příležitost se ještě lépe poznat.
Upřímně jsem také nevěděla, co čekat od jídla, ale bylo skvělé. Litevská kuchyně je relativně podobná té naší, a to jak používanými surovinami, tak chutí. Překvapilo mě však, že téměř ke všemu přidávají zakysanou smetanu – ať už to jsou lívance, maso, nebo dokonce třeba těstoviny. Další nezvyklou kombinací, kterou jsem ochutnala, byly čerstvé okurky s medem. Zní to docela zvláštně, ale jím to doteď. No a v neposlední řadě jsme ochutnali litevský kvas – ten mi už teď chybí.
Sečteno podtrženo, byl to opravdu intenzivní, ale nesmírně úžasný zážitek. Potkala jsem spoustu motivovaných mladých lidí s rozličnými životními příběhy. Skoro se mi ani nechtělo chodit spát, protože od některých konverzací se člověk zkrátka nedokázal odtrhnout. Naučila jsem se spoustu nových věcí a seznámila se s novými kulturami, o kterých jsem do té doby věděla jen pramálo. Při loučení se už většina z nás ani nesnažila zadržovat slzy. Bylo to tak skvělé, že bychom nejraději zůstali ještě aspoň týden. Doteď jsem s většinou účastníků v kontaktu.
Zažít takový projekt bych přála opravdu každému a je skvělé, že každý máme tu možnost. Stačí najít si organizaci, která takovéto projekty vypisuje a přihlásit se. Osobně jsem jela přes EYCB, ale organizací je mnohem víc. Všechny volné projekty se dají najít také na Facebooku ve skupině Youth projects Czech republic.
Tak co, přihlásíš se taky?
Autor: Bára Dolenská
